Podmořská slova

Když jsem se začala před několika lety potápět, připadal mi vodní svět hodně jiný a zvláštní. Při každém sestupu pod vodní hladinu jsem měla pocit, že sestupuji do jiného světa, kam nepatřím a kde není moje místo. Proto jsem vždy vnímala tento modrý prostor s opravdovým respektem. Měla jsem pocit, že jdu na návštěvu do zcela nového prostředí, které má své vlastní zákony a pravidla a já jsem tam jen jako pozorovatel, který s nimi nemůže nic dělat a má se jim přizpůsobit.

Dokud jsem se nedostala pod hladinu, nedokázala jsem si představit sílu vodního království. Jeho neuvěřitelnou energii a sílu. A co je důležité, také spravedlnost. Ten, kdo se snaží do vodního království vnikout se zlými úmysli a myšlenkami, většinou snadno nevyvázne. Kdo však vstupuje do vodní říše s respektem a pokorou, má možnost zahlédnout krásné vodní víly v podobě sladkovodních medúzek a zpravidla plaché obyvatele vodní říše, kteří se Vám přišli ukázat, aby se Vám tak odvděčili za to, že se k nim chováte s respektem a úctou.

S přibývajícím počtem ponorů jsem se začala pod hladinou cítit stále příjemněji a jen se u mě umocňoval pocit "návštěvníka" podvodního světa. Začala jsem si užívat toho, co obyvatelé tohoto světa chtějí ukázat a i se na to těšit, protože s každým ponorem to bylo něco jiného a zároveň jsem se setkávala se "starými" kamarády na těch samých místech. Jakoby mě chtěli pozdravit a dopřát mi další fotku s nimi. Jakoby chtěli světu nahoře ukázat, jak se za tu dobu změnili a jak povyrostli.

Začala jsem si ale všímat ještě jiné věci. Kdykoli jsem začala sestupovat pod vodní hladinu, slyšela jsem pod vodou lidské hlasy. Nebyl to křik, spíš běžný hovor. Byly to zřetelné hlasy, ve kterých nebyl znát strach nebo utrpení. Byly to hlasy, které slyšíme při každodenních rozhovorech. Když jsem nad tím začala přemýšlet, nejprve mě napadlo, že jsou to hlasy těch, kteří se rozhodli zakončit svůj život pod vodní hladinou, protože se tam cítili dobře. Vodní náruč je nekonečná a přijímá každého takového, jaký je. Vracíme se domů. Už od prvopočátku jsme byli naučeni plavat bez nádechu (plodová voda), i když jde jen o vzpomínku na dobu, kdy jsme byli schopni fungovat i pod vodou.

Ale později jsem zjistila, že nepůjde o duše, ale o formu telepatie, kterou v sobě máme zachovanou z dob, kdy jsme byli schopni běžně fungovat i pod vodní hladinou. Důvodem tohoto zjištění je fakt, že tónina hlasů slyšitelných pod vodou je zcela odlišná, a hladina, ve které své sdělení sdělují, je zcela konstantní a klidná. Jde tedy spíše o běžnou konverzaci, které jsme byli naučeni i pod vodou, ale kterou jsme již bohužel zapomněli. Zůstatkem jsou již zmiňované útržky. Nebojme se tedy naslouchat útržkům, které uslyšíme, protože nás to jen víc propojí.

A vodní říše vždy bude naším druhým domovem.